"Říkala jsem si, že přece nemůžu přijít o obě prsa, vždyť mi je teprve 24 let," vypráví Anička

Když bylo Anně Henselové dvacet čtyři let, zasáhla ji diagnóza rakoviny prsu. Stejně jako její maminka je nositelkou mutace BRCA, a proto věděla, že riziko je vysoké. "Myslela jsem si, že mi rakovina přece jen takhle brzo nehrozí. Ale to jsem se spletla," říká.

Aničky příběh začal krátce před Vánoci. "Jednou v noci, v prosinci, v roce 2023, jsem se z ničeho nic probudila, s rukou položenou na prsu a myšlenkou, abych si sáhla na to prso. Tak zvláštní pocit! Jak kdyby mi něco říkalo: 'Hej, tak už si to konečně najdi, nebo umřeš!' Samozřejmě, že jsem tam cítila bulku. Prvních pár dní jsem si říkala, že se ty prsa mění z menstruace a že to určitě brzy zmizí."

Když ale Aničce bulka nezmizela ani po Vánocích, zvážněla. "Vzpomněla jsem si na rok 2020, kdy právě rakovinou prsu onemocněla moje maminka. Byla jí zjištěna genetická mutace BRCA 1 a hádejte co... já jsem nositelkou tohohle genu taky.

Myslela jsem na to, jak bylo mamce špatně po chemoškách, jak jsem ji v noci držela kýbl u hlavy, jak jsme jí holili hlavu dohola, jak jsme jí vybírali čepičky, jak jsem jí vařila, obstarávala ji. To mě jako čeká to samé? Říkala jsem si, že přece nemůžu přijít o svá obě prsa, vždyť mi je teprve 24 let," vypráví Anička.

A tehdy bohužel začal Aniččin roční boj s rakovinou prsu. "Užila jsem si vánoční svátky a potom jsem se okamžitě objednala na ultrazvuk prsu. "Do poslední chvíle jsem počítala s tím, že mi pan doktor řekne, že se jedná o nějakou cystu nebo něco podobného. Z běžné 20minutové prohlídky ultrazvukem byl asi hodinu a půl dlouhý zákrok, kde jsem musela podstoupit i biopsii a mamograf.

Doktor mi řekl, že to dělá hlavně vzhledem k mé BRCA pozitivitě, ale že se mu to jako nádor nezdá. Když jsem se vrátila zpět do čekárny, uviděla jsem tam sedět moji mamku, která měla slzy v očích, byla vyděšená k smrti a já věděla, že je to špatný. Proč by mi jinak dělali biopsii a mamograf, když to není nádor?"

Nemoc byla rychlejší

Bohužel, bylo to tak. Aničku potkalo stejné onemcnění, jako její maminku o tři roky předtím. Anička vzpomíná, jak se jí ani na ten genetický test nechtělo spěchat, vždyť jí bylo teprve třiadvacet. "Myslela jsem si, že mi rakovina přece jen takhle brzo nehrozí. Ale to jsem se spletla," říká Anička, kterou chtěli lékaři od pětadvaceti let víc hlídat.

Že však nemoc udeří dříve, nikdo nečekal. "Preventivní odstranění prsů mi lékaři doporučili až po dětech. Nemoc byla ale rychlejší, zhoubný nádor jsem si nahmatala ve čtyřiadvaceti."

"Doteď si přesně pamatuju moment, kdy jsem se dozvěděla, že jsem nemocná. Volala jsem mámě ze školy, že jsem udělala zkoušku, a ona mi řekla, že má pro mě horší zprávy. Rovnou mě objednala na všechna vyšetření a už za dva týdny jsem šla na první chemoterapii. Naštěstí to šlo takhle rychle – když onemocněla mamka, čekala na první chemoterapii měsíc, a tohle mezidobí bylo nekonečné," dodává.

Na takovou chvíli se bohužel nedá zapomenout. Ani na to, co člověk cítil a dělal. "Co na to má člověk jako říct? Chvíli jsem si pobrečela na chodbě naší fakulty, pak jsem vzala telefon a napsala jsem stejnou zprávu, do všech facebookových skupin, kde byli moji kamarádi, kamarádky, spolužáci, kolegové.

Napsala jsem, jak se věci mají, ale ať ví, že jsem ok a nehroutím se. Zvolila jsem tuhle strategii, aby se s tím každý mohl vyrovnat sám a abych se vyhnula soucitným řečem a pohledům, kdybych to musela každému říkat osobně," vzpomíná Anička.

Chemoterapie a ztráty

Jak Anička popsala, následující události měly (naštěstí) rychlý spád: "Od následujícího týdne to všechno vypuklo. Mně ale utkvěla v paměti ještě jedna věc. V neděli, 7. ledna, totiž v televizi dávali nový seriál „Smysl pro tumor“. Ani nevím, jestli dokážu popsat, jak jsem se při sledování cítila. V prvním díle se hlavní hrdina seriálu Filip, dozvěděl, že má rakovinu a musel to oznámit svým blízkým. Byl to student, mladý člověk, který měl život před sebou. Stejně jako já. Od té doby, jsem s Filipem žila stejný příběh, a to každou neděli na ČT1."

Dá se na chemoterapii nějak předem připravit? Fyzicky či psychicky? Anička se rozhodla pro dvě věci. "Ještě předtím, než jsem zahájila léčbu, došla jsem si na tetování obočí a vyrazila do Prahy pro paruku. V ten den se ukázalo, co znamená pravé přátelství.

Do Prahy mě vezly dvě kamarádky, které mi v půlce cesty daly do ruky telefon, že prý pro mě mají překvapení. Na obrazovce bylo věnování. Přesněji, věnování celkem 23 tisíc korun na moje nový vlasy. Pod věnováním byla vypsána jména mých přátel, tedy všech, co se mi na nový vlasy složili. Dojímám se i teď zpětně, když o tom píšu."

Týden mi bylo zle, další jsem se oklepala, a nanovo

Chemoterapii Anička podstupovala téměř půl roku. První dva měsíce je měla předepsané jednou za dva týdny, následující tři měsíce už jednou týdně. První chemoterapie pro ni byly nejhorší.

"Vlasy mi začaly padat asi čtrnáct dní po první chemoterapii. Jelikož jsem si to už jednou prožila s maminkou, hned jsem věděla, co dělat. A tak mi to mamka vzala mašinkou dřív, než budu mít plný polštář vlasů. Přišla jsem si jak nějaký mimozemšťan. Nic moc, ale člověk si zvykne na všechno.

Ven, do školy a do nemocnice jsem nosila paruky, takže jsem se alespoň na chvíli cítila jako žena, a ne jako malý plešatý chlapeček. Spolu s pleškou ale přicházely i jiné nepříjemnosti. Velké nauzey a průjmy, závratě, chřipkové stavy z injekcí na tvorbu krvinek, červenání kůže z chemoterapií, kvasinkové infekce a podobně," líčí Anička.

Procházet si chemoterapií je peklo. "Buď mi bylo špatně z chemoterapie, nebo z injekcí. V podstatě mi bylo vždy jeden týden hodně zle, další jsem se z toho oklepala a čekalo mě to nanovo. Jen když mi vyšly špatné jaterní testy, léčba se o týden posunula, aby se tělo vyčistilo, jinak by hrozilo selhání jater. Další sérii chemoterapií, které byly každý den, už jsem snášela líp. A do toho jsem chodila ještě na imunoterapii," vzpomíná Anička.

Když to zvládla mamka, musím i já

Anička měla úplně stejný typ nádoru jako její maminka, takže už věděla, co ji čeká. "A i když to nebylo nic hezkého, bylo to pro mě lepší, než vůbec nic netušit. V hlavě jsem si to nastavila tak, že když to zvládla mamka, musím i já. Pravda je, že maminka prožívala moje onemcnění mnohem hůř."

Velmi těžké je, že i přes všechna prožitá trápení si nemůže být nikdo jistý, že léčba zabrala. I Anička se výsledného vyšetření obávala. "Po chemoterapiích mě čekalo vyšetření PET-CT. To, které ukáže, jestli léčba vůbec zabrala. Měla jsem strach. Strašně jsem se bála, co tam uvidí. Jestli to všechno trápení mělo vůbec nějaký smysl.

A pak přišly výsledky. Seděla jsem v ordinaci, poslouchala doktorku a najednou slyším: 'Nádor úplně zmizel.' Bylo to, jako kdyby se mi na pár vteřin zastavil čas. Všechno ve mně se uvolnilo. Tlak, který jsem nosila měsíce, najednou spadl. V očích jsem měla slzy, ale tentokrát to nebyly slzy zoufalství. Byla to čirá úleva a štěstí. Obrovské štěstí."

Po pěti měsících chemoterapie měla Anička konečně měsíc pauzu. A byl to pocit, který neuměla ani popsat - jako kdyby se jí na chvíli vrátil život. Najednou nemusela každý týden do nemocnice, počítat dny, kdy jí zase bude špatně, nebo přemýšlet, co smí jíst. Prostě mohla dýchat.

Říká, že v tom jednom jediném měsíci se znovu stala sama sebou. Vyrazila s kamarády pryč, sportovala bez omezení, šla na svatbu, byla na fesťáku… žila jako dřív. Usínala bez strachu z dalšího dne. Jasně, pořád byla unavená, ale cítila se svobodná. 

A hlavně si začala znovu užívat úplně obyčejné věci. Věděla, že operace ji nemine, ale teď to neřešila. Právě podpora blízkých je podle Aničky velmi důležitá. A to nejen zpočátku, ale po celou dobu léčby. 

"Stačí dát najevo, že tu pro toho člověka jste - ať už si potřebuje jen popovídat, nebo dovézt na vyšetření. Pár přátel z mého žuvota odešlo, myslím, že to sami nezvládli. Ta komunikace pro ně byla tak náročná, že se ozývali čím dál méně," říká Anička.

Mastektomie

V červenci 2024 čekala Aničku první operace. "Dělali mi mastektomii obou prsou. Bylo to velký rozhodnutí, ale zároveň jedno z těch, který jsem musela udělat, abych měla šanci žít bez návratu nemoci.

Mastektomie znamená chirurgické odstranění prsu, v mém případě obou. Dělá se to tehdy, když je vysoké riziko návratu rakoviny nebo když už v prsech byl nález, který by se mohl dál šířit. U mě to byla kombinace, nádor už tam byl, a zároveň to bylo preventivní opatření, aby se to nevrátilo.

I když to zní drasticky, někdy je to prostě ta nejjistější cesta. Nebudu lhát, bála jsem se. Bylo to těžký, fyzicky i psychicky. Ale věděla jsem, že to dává smysl. Že je to další krok k tomu, abych byla zdravá. A i když to bylo náročný, byla jsem připravená. V hlavě jsem to měla srovnaný, už během chemoterapií jsem věděla, že tahle operace přijde."

Ozařování

Asi tři měsíce po operaci, když byla Anička zahojená a trochu si oddechla, přišla další etapa: ozařování. Docházela na něj každý všední den, a to celkem pětadvacetkrát. "Ráno jsem vstala, jela do nemocnice, nechala si 'posvítit' a zase jela domů. Celý proces trval jen pár minut, ale i tak to bylo dost náročný.

Ne fyzicky jako chemoterapie, spíš tím každodenním opakováním a únavou, která se postupně hromadila. Ze začátku to šlo, ale ke konci už jsem byla fakt hodně vyčerpaná. Kůže mě v místě ozařování začala pálit a být podrážděná, jako když se spálíš na slunci, naštěstí jsem se ale díky medikaci vyhnula úplnému spálení."

Současně chodila i na imunoterapii - takovou zajišťovací léčbu, která měla zvýšit šanci, že se nemoc nevrátí. Docházela na ni ještě dlouhé měsíce po chemoterapii i po operaci, až do ledna 2025.

Jak Aničká říká, nebylo to tak drsné, ale i tak občas přišla velká únava, slabost a pocit, že už by chtěla mít konečně klid. Tělo mělo za ten rok dost a dávalo to znát. Přesto věděla, proč to dělá. Imunoterapie byla "pojistka", poslední úsek maratonu, který musela doběhnout, aby měla co největší šanci na trvalé vítězství.

Po skončení léčby bylo Aniččiným přáním vrátit se do normálního života. Paradoxně ale až v době, kdy už léčba skončila, na ni dolehla psychická únava. Začaly se ozývat otázky, jestli je rakovina opravdu pryč a jestli se nemoc nevrátí. "Až jsem si říkala, jestli nejsem divná, že jsem se dobu po oznámení diagnózy snažila brát tak pozitivně," přiznává. Teprve když se vše zpomalilo, dolehlo na ni, čím prošla.

Rozhodnutí žít bez rekonstrukce

Lékaři jí po mastektomii nabízeli rekonstrukci prsu, ale Anička ji odmítla. Měla pocit, že další operaci by tělo už těžko zvládalo. Navíc pro ni nebyl nový prs estetickou prioritou. "Byl by tam jen umělý kousek, na který bych se musela každý den dívat a připomínal by mi nemoc," říká. Brala to jako další krok na cestě k uzdravení.

Anička říká, že její pohled na tělo se proměnil. Přestala se soustředit na vzhled a začala víc vnímat, co pro ni tělo dělá. "Místo aby mě rakovina zlomila, naučila mě žít. Vzala mi kus těla a nebylo to lehké. Ale stálo to za to. Vážím si života a všeho, co přináší." 

Když se teď Anička ohlédne zpátky, je na sebe neskutečně pyšná. A má být proč. "Prošla jsem si tím vším a zvládla jsem to. Chtěla jsem přežít, takže jsem to musela opravdu ustát, vydržet, a nakonec z toho i něco získat. Protože i když mi nemoc spoustu věcí vzala, možná mi toho paradoxně ještě víc dala," říká.

Co pozitivního na onkologickém onemocnění lze najít? Například nové přátele. "Díky spolupráci s Fuck Cancer jsem potkala lidi, kteří přesně ví, čím jsem si prošla, a se kterými mě pojí něco mnohem hlubšího než jen náhoda. Dostalo se mi podpory, kterou bych si nikdy neuměla představit. A nejen to - v průběhu toho všeho se mi zpátky do života vrátil můj bývalý přítel. Znovu jsme se našli v době, kdy to bylo možná nejvíc potřeba. Za to budu navždy vděčná."

Změna směru

Kromě přátel ale objevila právě v době léčby svůj nový koníček. "Díky dnům volna, kdy jsem se mohla konečně zastavit, jsem objevila úplně nový koníček, macramé. Nikdy bych nevěřila, jak uklidňující může být prosté vázání uzlíků. Dokonce jsem se přihlásila do soutěže VuchLady a vyhrála jsem. To pro mě nebyla jen radost, ale i potvrzení, že můžu zářit i jinde než v nemocničním světle," usmívá se.

A možná ta největší změna? "Změnila jsem směr svého profesního života," vypráví Anička. "Ekonomie, kterou jsem dělala předtím, už mi nedávala smysl. Po tom všem jsem cítila, že chci být blíž lidem. A tak jsem se rozhodla jít do zdravotnictví – pomoct, podpořit, vracet to, co mně bylo dáno. Tenhle příběh není o nemoci. Je o síle. A o tom, že i z nejtemnějších období může vyrůst něco krásného."

Dnes je pro Aničku nejdůležitější, aby její život měl lehkost, klid a radost. Vrátila se k věcem, které ji naplňují – wakeboardu, macramé i času s partnerem a přáteli. Znovu se učí přijímat své tělo, svou zkušenost i nejistotu, která občas přichází.

Uvědomuje si, jak zásadní byla podpora okolí, a je vděčná, že na to nebyla sama. „Očima mi přišly pochyby, jestli se na něco takového mohly připravit. Ale zvládla jsem to, a to mi dalo sílu,“ říká.

Zdroj: Za článek děkujeme Aničce a FuckCancer

Foto: Aničky soukormý archiv; Žena a život; FuckCancer