Holky s BRCOU – průvodce životem s BRCA mutací

Příběh ženy, která naslouchala svému tělu

Alena Čálková
23.10.2025

(autorka si přeje zůstat v anonymitě)

 

 

Všechno začalo v říjnu 2018.

Mému tátovi tehdy lékaři podruhé řekli, aby šel z nemocnice domů a „dal si do pořádku své záležitosti“. Byla to ta věta, která na chvíli zastaví dech. V té době jsme už byli v onkologickém centru a doufali, že ještě není konec.

O rok později, v roce 2019, jsme požádali o genetické testování. Táta měl nádor, chtěli jsme, aby lékaři mohli zvolit cílenější léčbu. Táta měl rakovinu jater ve 4. stadiu.

Výsledky testu odhalily mutaci v genu BRCA1. A i když tehdy ještě nikdo netušil, jak zásadní tahle informace bude, rozhodli jsme se, že se necháme otestovat i my.

V červenci 2019 mi přišel výsledek: pozitivní na dvě mutace. Stejné jako u mého táty. Byla to těžká zpráva, ale zároveň i výzva – možnost něco udělat dřív, než bude pozdě.

V září jsem podstoupila preventivní hysterektomii (BSO). Zotavení bylo rychlé a bez komplikací. Byla jsem vděčná, že jsem to zvládla – a že jsem mohla zůstat o krok napřed.

 

Hledání cesty

Pak přišel další krok – preventivní mastektomie.

Jenže najít v Americe plastického chirurga a prsního specialistu, kteří by spolupracovali a zároveň byli v síti mé pojišťovny, bylo skoro nemožné. Byl rok 2020, blížila se dovolená, a já pořád obvolávala kliniky, psala e-maily, hledala.

Po návratu z dovolené začala pandemie. Zatímco se svět zastavil, já pokračovala – nechala jsem si dělat mamografy a magnetické rezonance, hlídala se, informovala se.

V listopadu jsem měla jít na další magnetickou rezonanci, ale první volný termín byl až 7. ledna 2021. Říkala jsem si, že počkám.

Jenže jedna prosincová noc všechno změnila.

 

Signál, který nelze ignorovat

Probudila jsem se s ostrou bolestí v levém prsu.

Nejdřív jsem si říkala, že to nic nebude. Nahmatala jsem oblast, ale necítila nic jiného. Pak se objevily tupé bolesti, které přicházely a mizely.

Až jednoho dne jsem si všimla malého, tvrdého ložiska. Nechala jsem to být – a magnetická rezonance už byla naplánovaná.

7. ledna 2021 jsem absolvovala vyšetření. Druhý den mi volali: biopsie hned v pondělí. Ve středu mi zavolala radioložka. Pamatuju si její hlas, klidný, ale pevný. „Je mi to líto,“ řekla.

Invazivní duktální karcinom, 3. stupeň, estrogen pozitivní. Nádor měl 1,3 až 1,9 cm. Naštěstí žádné zasažené uzliny.

 

Zdravotní systém, dopisy a čekání

Následovaly týdny běhání po konzultacích a vyšetřeních. Plastický chirurg, onkolog, radiační onkolog, mamolog. Plastický chirurg ale bohužel nebyl v síti mé pojišťovny.

Trvalo téměř měsíc, než se to podařilo vyřešit. Nakonec museli můj chirurg i praktický lékař napsat pojišťovně dopisy, že v celém státě není žádný jiný tým, který by mohl operaci provést.

Byla polovina února, když jsem konečně potkala plastického chirurga. Koncem měsíce mi zavolali: termín stanoven. 29. března 2021 – den, který si budu pamatovat navždy.

 

Operace a verdikt

Podstoupila jsem bilaterální mastektomii s DIEP rekonstrukcí. Konečně jsem cítila úlevu, že se něco děje. Ale zároveň mě děsil čas – věděla jsem, že nádor stále roste.

A bylo to tak. Z patologické zprávy vyplynulo, že nádor už měl 4 cm a byly zasaženy dvě uzliny – sentinelová i axilární. Byla jsem na hraně 2. stadia. Jediné, co mi běželo hlavou, bylo: „Ještě že jsem poslouchala své tělo.“

 

Dnes

Od té doby uběhlo několik let. Léčbu jsem zvládla, i když nebyla snadná. Někdy se dívám zpět a říkám si, jak blízko jsem byla tomu, že bych čekala dál. Kdybych tehdy nešla na vyšetření, kdybych ignorovala tu bolest…

Nechci, aby se někdo jiný ocitl na mém místě. Proto tenhle příběh sdílím – i když bez jména. Protože jméno není důležité. Důležité je poselství:

„Naslouchejte svému tělu. Hledejte odpovědi. Buďte aktivní. Protože včasné rozhodnutí může zachránit život.“

Myslela jsem, že mám čas. Myslela jsem, že to nedostanu, koneckonců v naší rodině žádnou anamnézu nemáme. Dokonce i genetik si myslel, že si dělám legraci, když jsem volala, abych si domluvila schůzku.

Můj táta je jedno z pěti dětí. Pouze dvě z nich mají tento gen. Já jsem jedno ze tří, a gen mám jen já. Doufám, že tohle je pro naši rodinu definitvní konec rakoviny.

 

 

Tento příběh naleznete na BRCAstrong.com